Starožitné kapesní hodinky: Průvodce a historie

Starožitné kapesní hodinky jsou mechanické přenosné přístroje určené k nošení v kapse, nejčastěji v kapsičce u vesty, kalhot či kabátu, případně nošené jako závěsný klenot [S3, S6]. Od svého vzniku v 16. století představovaly nejrozšířenější formu osobního časoměru až do první světové války, kdy v armádním prostředí vznikly takzvané zákopové hodinky (trench watches) a následně se v civilním životě prosadily hodinky náramkové ^[6]. Původní kapesní hodinky se vyvinuly z malých přenosných hodin kolem roku 1500 v návaznosti na rozvoj věžních hodin a orlojů ze 14. století ^[4].

V raném novověku se profese hodinářů specializovala. Od 16. století byli řemeslníci rozděleni na „velké hodináře“, kteří původně vycházeli ze zámečnictví a věnovali se věžním či velkým interiérovým strojům, a „malé hodináře“, zaměřené výhradně na kapesní a stolní hodinky ^[4]. Mechanika vyžadovala těsnou spolupráci s pouzdraři – truhláři, rytci, zlatníky a klenotníky, kteří vytvářeli ochranné a ozdobné pláště ^[4]. Přenosný časoměr totiž nebyl pouhým nástrojem, ale také symbolem společenského postavení, vkusu a luxusu ^[3].

Klíčovým technologickým milníkem v historii hodinařiny byl rok 1657, kdy holandský vědec Christiaan Huygens publikoval svůj vynález netlumeného pohybu kyvadla, který předtím sestrojil v roce 1655 a v roce 1673 detailně rozebral ve spise Horologium oscillatorium ^[4]. Pro přenosné hodinky, kde kyvadlo nelze použít, vyvinul Huygens nezávisle na anglickém fyzikovi Robertu Hookovi setrvačku ^[4]. Setrvačka s pružinou umožnila miniaturnímu strojku dosáhnout podstatně vyšší přesnosti chodu a položila základy moderní konstrukce kapesních hodinek pro další staletí ^[4].

Při sběratelské klasifikaci kapesních hodinek se uplatňuje několik základních kritérií. Základní dělení vychází ze způsobu nošení a cílového uživatele [S3, S6]. Pánské modely byly standardně navrhovány k nošení v kapsičce pánské vesty ^[3]. K oděvu byly připevněny pomocí masivního řetízku uchyceného ke knoflíkové dírce, případně na krátkém koženém řemínku (fob), jenž mohl sloužit i jako krycí chlopeň sklíčka ^[6]. Pánské hodinky se vyznačovaly robustnější stavbou a větším průměrem pouzdra, nezřídka dosahujícím 50 mm i více [R6, R10].

Dámské kapesní hodinky byly znatelně drobnější a často plnily funkci šperku ^[3]. Běžně se nosily zavěšené na krku na jemném řetízku jako nákrční klenot, případně na dekorativním závěsu u pasu [S3, S6]. Příkladem je model z dílny Elgin Watch Company z roku 1904, který disponuje průměrem pouzdra pouhých 31,75 mm při váze 33 gramů (see: 14K Gold Edwardian Elgin Ladies Pocket Watch - 1904), nebo klenotnický kus od American Waltham Watch Co. z roku 1898 s průměrem pouzdra 30 mm, zdobený emailem a diamantem v brusu antique cushion (see: 18ct Gold Enamel “Special” Diamond Grade Pocket Watch Waltham - 1898).

Z konstrukčního hlediska se hodinky dělí také podle provedení pláště. Běžná byla pouzdra otevřená (bez předního víčka, s nekrytým sklíčkem) i pouzdra krytá (lovecká čili savonetová), která chránila číselník kovovým odklopným víčkem ^[6]. Pouzdra se zhotovovala ze široké palety materiálů – od obecných kovů až po vysoce ryzí žluté čtrnáctikarátové (14k) či osmnáctikarátové (18k) zlato [R1, R2, R3, R4, R5, R6, R10].

Základní funkcí kapesních hodinek je indikace hodin, minut a vteřin. Mnohé historické kusy však obsahují přídavné mechanismy, které se v hodinářské terminologii označují jako komplikace ^[3]. Vývoj komplikací byl hnacím motorem hodinářského pokroku po celé 18. a 19. století, kdy mechanici soupeřili v integraci složitých soukolí do stísněného prostoru kapesního pláště [S3, S4].

Mezi vysoce ceněné sběratelské komplikace patří kalendářní ústrojí a astronomické ukazatele. Dokumentovaný anglický exemplář z roku 1884 demonstruje vysokou úroveň této mechaniky: obsahuje digitální trojitý kalendář doplněný ukazatelem měsíčních fází vestavěným do masivního pouzdra z osmnáctikarátového zlata o průměru 52 mm (see: Digital Triple Calendar Moon Phase PocketWatch - C1880). Tyto komplikace umožňovaly uživateli odečítat nejen čas, ale i den v týdnu, datum a aktuální stav lunárního cyklu [S3, R10].

Další významnou skupinou mechanismů jsou chronografy a zařízení pro odměřování kratších časových úseků [S3, R9]. Chronografy se objevovaly v průběhu 19. století a jejich strojky vyžadovaly spletitý systém pák, spojek a přídavných ozubených kol (see: Chronograph pocket watch, 1800s). Specifickou konstrukci představuje také nezávislá vteřinovka (independent second), kterou disponoval například německý zlatý kapesní model od výrobce Ehrhardt z roku 1884 (see: 18CT Gold Independent Second Pocket Watch - 1884). Tento mechanismus umožňoval zastavení či samostatný chod vteřinové ručky bez ovlivnění chodu zbytku stroje (see: 18CT Gold Independent Second Pocket Watch - 1884).

Trh s kapesními hodinkami v 19. a na počátku 20. století zahrnoval jak tradiční evropská řemeslná centra, tak masivně se rozvíjející průmyslové manufaktury ve Spojených státech amerických [R1, R4, R6, S7]. Zatímco Anglie, Švýcarsko a Německo stavěly na hluboké cechovní a rodinné tradici, v Americe došlo k revoluci v podobě přesné strojní výroby a vzájemně zaměnitelných součástek ^[7].

V USA se stala jedním z klíčových gigantů společnost Elgin National Watch Company (původně založená v srpnu 1864 v Chicagu jako National Watch Company zakladateli Philem Carpenterem, Howardem Z. Culverem, Benjaminem W. Raymondem, Georgem M. Wheelerem, Thomasem S. Dickersonem a W. Robbinsem) ^[7]. Zakladatelé v září 1864 navštívili konkurenční firmu Waltham a přesvědčili sedm jejích klíčových hodinářů, aby přešli do nového podniku ^[7]. Město Elgin v Illinois poskytlo pozemky a vznikl zde rozsáhlý tovární komplex, který po téměř sto let představoval největší výrobní areál věnovaný hodinařině na světě ^[7]. Elgin vyráběl hodinky pod značkami Elgin, Lord Elgin i Lady Elgin [S7, R1].

Mezi další zásadní americké manufaktury patřila American Waltham Watch Co. (fungující v Massachusetts), jejíž produkce sahala od bohatě zdobených klenotnických kusů s emailem a diamanty až po precizně ryté zlaté kapesní modely [R2, R5, S7]. Spolu s nimi působila také Illinois Watch Company, která na přelomu století dodávala na trh kvalitní hodinky s manuálním nátahem v rytých pouzdrech z ryzího zlata (see: 14k Yellow Gold Illinois Hand Engraved Pocket Watch with White Dial - 1900). V Evropě mezitím udávali tón švýcarští tvůrci (například Vogt) a němečtí mistři (například Ehrhardt) [R4, R6].

Při průzkumu starožitných kapesních hodinek je nezbytné zaměřit se na detailní prohlídku značení na vnitřní i vnější straně pláště a na samotném hodinovém strojku. Zlatá a stříbrná pouzdra historických hodinek bývají opatřena úředními puncovními značkami, které osvědčují deklarovanou ryzost kovu – nejčastěji 14k (čtrnáctikarátové zlato, ryzost 585/1000) nebo 18k či 18ct (osmnáctikarátové zlato, ryzost 750/1000) [R1, R2, R3, R4, R5, R6, R10]. Puncovní značky mohou zároveň indikovat zemi původu, například specifické symboly pro Švýcarsko, Anglii nebo Německo [R4, R6, R10].

Zatímco na číselníku bývá uvedeno pouze jméno prodejce nebo hlavní název značky, skutečnou identitu hodinek často odhalí až samotný strojek (movement). Američtí výrobci jako Waltham či Elgin na můstky strojků standardně gravírovali své plné jméno, výrobní sériové číslo, počet kamenových uložení (jewels) a informace o nastavení chodu (např. označení o teplotní a polohové kompenzaci) ^[7]. Podle sériového čísla vyrytého přímo na strojku – nikoliv na pouzdře – lze v odborných databázích přesně dohledat rok výroby mechaniky.

Je nutné rozlišovat mezi nátahy. Starší hodinky do poloviny 19. století vyžadovaly k natažení a seřízení ruček samostatný natahovací klíček, který se vkládal do otvoru v zadním prachovém víčku nebo přímo na číselníku ^[6]. Pozdější modely z konce 19. a 20. století již využívaly moderní manuální nátah korunkou na horním krčku pouzdra [S3, R3]. Při absenci jasných nápisů na strojku zůstávají detailní parametry jako přesný kalibr či počet kamenů předmětem dalšího bádání (research required).

Správná péče o starožitné kapesní hodinky je základním předpokladem jejich dlouhodobého uchování pro budoucí generace. Mechanické strojky jsou složeny z desítek miniaturních ocelových a mosazných součástek, které podléhají tření, oxidaci a vlivům vnějšího prostředí ^[4]. Zvláštní pozornost je třeba věnovat setrvačce a vlásku, což jsou nejcitlivější prvky časoměrného ústrojí ^[4].

Prostředí pro ukládání hodinek musí být stabilní, suché a chráněné před prudkými výkyvy teplot. Zvýšená vlhkost způsobuje korozi ocelových hřídelek (pastorků), natahovacích per i jemných šroubků. Hodinky by neměly být vystaveny přímému slunečnímu záření, které může poškodit emailové ciferníky nebo způsobit degradaci ochranných laků (see: 18ct Gold Enamel “Special” Diamond Grade Pocket Watch Waltham - 1898). Ideálním úložištěm jsou vyložené sběratelské etue, kazety ze dřeva s neutrálním lakem nebo bezpečné archivní zásuvky vystlané sametem či mikrovláknem.

Při manipulaci se zlatými hodinkami je třeba mít na paměti, že vysokoryzostní slitiny (zejména 18karátové zlato) jsou poměrně měkké a náchylné k otlačení či mechanickému poškrábání [R5, R6, R10]. Pokud jsou hodinky zdobeny jemným ručním rytím, diamantovými vsadkami nebo emailem, vyžadují zacházení v čistých bavlněných rukavicích, aby nedocházelo k ulpívání agresivního lidského potu na povrchu kovu [R2, R3, R5].

Oceňování starožitných kapesních hodinek je komplexní proces, který se nesmí opírat o pouhé odhady či povrchní porovnání na internetových bazarech. Zodpovědný sběratel či badatel vždy analyzuje řadu objektivních faktorů: výrobce a jeho historický význam, stav strojku i pouzdra, přítomnost původních signatur, technologickou náročnost komplikací a autenticitu jednotlivých komponent [S3, S7].

Zásadní roli hraje materiál pouzdra. Zlaté hodinky (např. 14k či 18k zlato) mají materiálovou bázi danou obsahem drahého kovu, avšak jejich kulturně-historická a sběratelská hodnota často převyšuje prostou cenu kovu [R1, R4, R6, R10]. Naopak u exemplářů z obecných kovů rozhoduje výhradně technická vzácnost strojku, přítomnost chronografu či kalendáře, a také celková dochovanost číselníku (např. neprasklý smalt či netknuté ručičky) [R5, R9, R10].

Pro zjištění reálné tržní hladiny slouží databáze mezinárodních specializovaných aukcí, kde lze dohledat dosažené výsledky (tzv. realized prices) u stejných či srovnatelných referencí ^[1]. Pozornost je třeba věnovat i tomu, zda strojek nebyl v průběhu desetiletí neodborně vyměněn za jiný typ nebo zda pouzdro nebylo v minulosti neodborně leštěno, což smazává jemné rytiny [R2, R3]. Pro oficiální ocenění je nezbytné kontaktovat certifikovaného znalce v oboru starožitností a historické jemné mechaniky.